ݺߣ

ݺߣShare a Scribd company logo

Evžen sokolovský

•
•
Jasmina Finkeova
Jasmina Finkeova
1 of 7
Download to read offline
MASARYKOVA UNIVERZITA Evžen Sokolovský a jeho inscenační tvorba v Mahenově činohře brněnského Státního divadla v letech 1959- 1967 [Závěrečný úkol KPI] Jasmína Finkeová [6. 1. 2013] [Tato práce pojednává o Evženu Sokolovském a jeho divadelním působení v Brně v 60. letech]
Evžen Sokolovský a jeho inscenační tvorba v Mahenově činohře brněnského Státního divadla v letech 1959-1967 Argumentace: Téma jsem si vybrala kvůli propojení s jiným předmětem. Evžen Sokolovský byla velmi silná osobnost 20. století a důležitá etapa jeho tvorby se odehrála v Brně. Působil jako režisér v Mahenově činohře brněnského Státního divadla a také v satirickém divadle Večerní Brno. Takže bych se chtěla zaměřit hlavně na inscenační tvorbu v 60. letech. Moje práce vychází z knihy Kláry Hanákové Posedlost divadlem. Anotace: Práce se zabývá inscenační tvorbou Evžena Sokolovského v Mahenově činohře brněnského Státního divadla v letech 1959– 1967. Sokolovský zde tehdy spolu se svými kolegy, uměleckým šéfem Milošem Hynštem a dramaturgem Bořivojem Srbou, vytvořil program politického antiiluzivního divadla, které rozvíjelo principy brechtovského 辱é divadla a navazovalo na odkaz ruské a české divadelní avantgardy, zejména na poetické divadlo E. F. Buriana. Posléze dospěli až k Artaudově koncepci totálního divadla. Klíčová slova: Evžen Sokolovský, Mahenova činohra, Brno, 60. léta, politické divadlo, Miloš Hynšt, Bořivoj Srba, Bertolt Brecht, epické divadlo, E. F. Burian, Antonin Artaud, totální divadlo
Základní informace: Režisér Evžen Sokolovský patří spolu s Alfrédem Radokem a Otomarem Krejčou k nejvýraznějším divadelním osobnostem šedesátých let 20. století. V Brně spolu se svými kolegy, uměleckým šéfem Milošem Hynštem a dramaturgem Bořivojem Srbou, vytvořili program politického antiiluzivního divadla, který přinesl do soudobé inscenační praxe řadu nových impulsů. V Brně Sokolovský režíroval celkem 25 inscenací. Evžen Sokolovský nastoupil do angažmá ve Státním divadle v Brně do funkce režiséra po dvou pohostinských režiích od sezóny 1959-1960. Předtím působil jako umělecký šéf Divadla J. Průchy v Kladně (1956-1959) a režíroval v Divadle S. K. Neumanna v Praze (1955-1956). S Hynštem se setkal už při svém prvním zaměstnání v Horáckém divadle v Jihlavě (1947-1954), kam jej totiž Hynšt sám angažoval, okouzlen Sokolovského režijní prací v avantgardním souboru Křesadlo (1945-1947), které Sokolovský sám založil a vedl během studia herectví na Státní konzervatoři v Brně. Bertolt Brecht, Antonin Artaud: Stěžejní inscenací nejen Sokolovského, ale i nového programu Mahenovy činohry se stal Brechtův Zadržitelný vzestup Artura Uie (1959), první titul příchozího dramaturga Bořivoje Srby. Sokolovský v Brechtovi objevil především jeho divadelnost. Další inscenace Brechta následovala o dva roky později v podobě Kavkazského křídového kruhu (1961). Brechtovy programové zásady, hlavně tedy jeho systém tzv. „辱é divadla“, ovlivnily i jiné Sokolovského inscenace. Například tedy Majakovského Mystérii-buffu (1960), Brandstaetterovo Markoltovo šprýmování (1960), Shakespearovy tragédie Julius Caesar (1960) a Hamlet (1963). Také Kunderovy původní hry, které byli napsané přímo pro Mahenovu činohru: Totální kuropění (1961), zakázaný Nežert (1962) a Korzár (1963). Vliv
辱é divadla je patrný i ve dvoudílné inscenaci Grossmanovy adaptace nejslavnějšího Haškova románu Švejk (I. a II. epocha) z roku 1962. Snahu o uplatnění brechtovských zásad můžeme najít také v inscenacích, které jsou tomuto typu divadla poměrně vzdáleny. Jeden z takových případů byl např. Tylův Strakonický dudák (1962). Brechtův vliv nejen na Sokolovského režijní tvorbu, ale i na celou etapu politického divadla v Mahenově činohře je tak obrovský, že se o ní často mluví jako o „brechtovské éře“ brněnského divadla. Sokolovský, stejně jako ostatní jeho spolupracovníci, však nesetrval pouze u Brechta. Postupem času se při práci na jednotlivých inscenacích (60. léta) seznamuje s Artaudovou koncepcí tzv. „totálního divadla“. Poprvé se s Artaudovými teoriemi setkal při režii Weissova dramatu Pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata (1965), v níž se uplatnily obě inspirace - brechtovská i artaudovská. Od té chvíle se však ve svých klíčových inscenacích spíše přiklání k variantě „totálního divadla“. Na jeho principech byly vystavěny obě adaptace lidových her Komedie o umučení (1965) a Komedie o Anešce (1966), jakož i tragédie Pravdivá historie smrti Giacoma i Lukrécie a Beatrice Cenciových (1967), pocházející z pera samotného Artauda. Dramaturgie: Evžen Sokolovský potřeboval dramaturga, který by byl něco jako jeho spřízněná duše. Po prvních pohostinských inscenacích nachází takového spolupracovníka v Bořivoji Srbovi, který do divadla přichází jako nový člen. S ním pak vytvoří téměř všechny své inscenace v Mahenově činohře. Jediný konflikt vznikl při rozdílném názoru na interpretaci inscenace Hamleta, Srba z Mahenovy činohry na krátký čas odešel. Tito dva tvůrci zejména po umělecké stránce si naprosto vyhovovali. Sokolovský se Srbou tak vytvářeli nerozlučitelný
tvůrčí tým, počínaje výběrem textu, dlouhými debaty o koncepci inscenace, zkouškami a její premiérou konče. Srba býval od počátku nepřetržitě přítomen všem zkouškám a často přispíval i vlastními režijními nápady, pomáhal tedy Sokolovskému korigovat i výsledný tvar inscenací. Vedle Srby plnil obdobnou funkci mnohdy i Ludvík Kundera, který pořídil pro Mahenovu činohru překlady některých děl a sepsal pro Sokolovského i tři původní dramatické hry (např. Totální kuropění). S postupným příklonem k totálnímu divadlu se zkoušení stalo otázkou týmové spolupráce, jíž se osobně účastnili i např. výtvarník a hudební skladatel. Hlavní inscenační principy: Zprvu se orientovali zejména na historické hry se společenskou tématikou, mezi něž patřily inscenace např. Brechtův Zadržitelný vzestup Artura Uie (1959) a Kavkazský křídový kruh (1961), Shakespearův Julius Caesar (1960), Majakovského Mysterie-buffa (1960), ale i původní dramatická novinka Ludvíka Kundery Totální kuropění (1961) a Grossmanova dramatizace Haškova Švejka (1962). V případě Sokolovského inscenací lze vypozorovat určitou tendenci k výběru textů s výrazným hlavním hrdinou. Dále epický rámec, který je důležitý pro vystavění inscenace na principu „dvojí divadelnosti“ a také nezbytný pro pochopení širších souvislostí. K brechtovským principům se také řadí vkládání písní do inscenace, což souvisí s ojedinělými dramaturgickými zásahy. Do nich totiž patřily také přesuny částí textu na jiné místo hry, nejčastěji právě pasáže s písněmi. Nejčastější zásahy do textu představovaly škrty, což také pravděpodobně souviselo se Sokolovského až úzkostlivou snahou o to, aby délka představení nepřesáhla dvě hodiny. Po premiéře již nic neměnil, chtěl, aby inscenace „dýchala“.
Použitá literatura: 1. HANÁKOVÁ, Klára. HANÁKOVÁ. Posedlost divadlem: Evžen Sokolovský : inscenační tvorba v Mahenově činohře v šedesátých letech 20. století. Vyd. 1. V Brně: Janáčkova akademie múzických umění, 2008, 243 s. ISBN 978-808-6928-487. 2. MACHALICKÁ, Jana. Rozporuplné příběhy: mystifikace Evžena Sokolovského. Lidové noviny. Praha: Lidové noviny, 2010. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/rozporuplne-pribehy- mystifikace-evzena-sokolovskeho-pps-/ln_kultura.asp?c=A100727_225947_ln_kultura_mpr 3. Evžen Sokolovský. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 7. 6. 2012 v 06:09 [cit. 2013-01-06]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ev%C5%BEen_Sokolovsk%C3%BD 4. Evžen Sokolovský. In: CSFD: Česko-Slovenská filmová databáze [online]. POMO Media Group s.r.o., 2001 [cit. 2013-01-06]. Dostupné z: http://www.csfd.cz/tvurce/10434-evzen- sokolovsky/ 5. Evžen Sokolovský. In: NÁRODNÍ DIVADLO BRNO [online]. QCM, 2006 [cit. 2013-01-06]. Dostupné z: http://www.ndbrno.cz/modules/theaterarchive/?h=person&a=detail&id=3427 monografie: Kniha je z celkového hlediska velmi přínosná Přehledná Čtivá Naprosto důvěryhodná Pečlivě zpracovaná článek: Jediný, který byl nějakým způsobem rychle dostupný Sice není přímo o mém tématu, ale také se ho dotýká Pojednává o Sokolovském ve větším rozsahu Není pro mě zas tak věrohodný Hraničí s bulvárem web: Bohužel málo informací (WIKIPEDIE) Musí se ověřovat Všude podobné informace, nic nového
Zaměřeno spíše na filmovou tvůrčí činnost Přehlednost (ČSFD,NDB) Časová osa: Přehled všech inscenací, které Evžen Sokolovský inscenoval v Mahenově činohře v Brně. Seřazeny podle premiéry. Detail: Inscenace 1958-1967

More Related Content

Evžen sokolovský

  • 1. MASARYKOVA UNIVERZITA Evžen Sokolovský a jeho inscenační tvorba v Mahenově činohře brněnského Státního divadla v letech 1959- 1967 [Závěrečný úkol KPI] Jasmína Finkeová [6. 1. 2013] [Tato práce pojednává o Evženu Sokolovském a jeho divadelním působení v Brně v 60. letech]
  • 2. Evžen Sokolovský a jeho inscenační tvorba v Mahenově činohře brněnského Státního divadla v letech 1959-1967 Argumentace: Téma jsem si vybrala kvůli propojení s jiným předmětem. Evžen Sokolovský byla velmi silná osobnost 20. století a důležitá etapa jeho tvorby se odehrála v Brně. Působil jako režisér v Mahenově činohře brněnského Státního divadla a také v satirickém divadle Večerní Brno. Takže bych se chtěla zaměřit hlavně na inscenační tvorbu v 60. letech. Moje práce vychází z knihy Kláry Hanákové Posedlost divadlem. Anotace: Práce se zabývá inscenační tvorbou Evžena Sokolovského v Mahenově činohře brněnského Státního divadla v letech 1959– 1967. Sokolovský zde tehdy spolu se svými kolegy, uměleckým šéfem Milošem Hynštem a dramaturgem Bořivojem Srbou, vytvořil program politického antiiluzivního divadla, které rozvíjelo principy brechtovského 辱é divadla a navazovalo na odkaz ruské a české divadelní avantgardy, zejména na poetické divadlo E. F. Buriana. Posléze dospěli až k Artaudově koncepci totálního divadla. Klíčová slova: Evžen Sokolovský, Mahenova činohra, Brno, 60. léta, politické divadlo, Miloš Hynšt, Bořivoj Srba, Bertolt Brecht, epické divadlo, E. F. Burian, Antonin Artaud, totální divadlo
  • 3. Základní informace: Režisér Evžen Sokolovský patří spolu s Alfrédem Radokem a Otomarem Krejčou k nejvýraznějším divadelním osobnostem šedesátých let 20. století. V Brně spolu se svými kolegy, uměleckým šéfem Milošem Hynštem a dramaturgem Bořivojem Srbou, vytvořili program politického antiiluzivního divadla, který přinesl do soudobé inscenační praxe řadu nových impulsů. V Brně Sokolovský režíroval celkem 25 inscenací. Evžen Sokolovský nastoupil do angažmá ve Státním divadle v Brně do funkce režiséra po dvou pohostinských režiích od sezóny 1959-1960. Předtím působil jako umělecký šéf Divadla J. Průchy v Kladně (1956-1959) a režíroval v Divadle S. K. Neumanna v Praze (1955-1956). S Hynštem se setkal už při svém prvním zaměstnání v Horáckém divadle v Jihlavě (1947-1954), kam jej totiž Hynšt sám angažoval, okouzlen Sokolovského režijní prací v avantgardním souboru Křesadlo (1945-1947), které Sokolovský sám založil a vedl během studia herectví na Státní konzervatoři v Brně. Bertolt Brecht, Antonin Artaud: Stěžejní inscenací nejen Sokolovského, ale i nového programu Mahenovy činohry se stal Brechtův Zadržitelný vzestup Artura Uie (1959), první titul příchozího dramaturga Bořivoje Srby. Sokolovský v Brechtovi objevil především jeho divadelnost. Další inscenace Brechta následovala o dva roky později v podobě Kavkazského křídového kruhu (1961). Brechtovy programové zásady, hlavně tedy jeho systém tzv. „辱é divadla“, ovlivnily i jiné Sokolovského inscenace. Například tedy Majakovského Mystérii-buffu (1960), Brandstaetterovo Markoltovo šprýmování (1960), Shakespearovy tragédie Julius Caesar (1960) a Hamlet (1963). Také Kunderovy původní hry, které byli napsané přímo pro Mahenovu činohru: Totální kuropění (1961), zakázaný Nežert (1962) a Korzár (1963). Vliv
  • 4. 辱é divadla je patrný i ve dvoudílné inscenaci Grossmanovy adaptace nejslavnějšího Haškova románu Švejk (I. a II. epocha) z roku 1962. Snahu o uplatnění brechtovských zásad můžeme najít také v inscenacích, které jsou tomuto typu divadla poměrně vzdáleny. Jeden z takových případů byl např. Tylův Strakonický dudák (1962). Brechtův vliv nejen na Sokolovského režijní tvorbu, ale i na celou etapu politického divadla v Mahenově činohře je tak obrovský, že se o ní často mluví jako o „brechtovské éře“ brněnského divadla. Sokolovský, stejně jako ostatní jeho spolupracovníci, však nesetrval pouze u Brechta. Postupem času se při práci na jednotlivých inscenacích (60. léta) seznamuje s Artaudovou koncepcí tzv. „totálního divadla“. Poprvé se s Artaudovými teoriemi setkal při režii Weissova dramatu Pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata (1965), v níž se uplatnily obě inspirace - brechtovská i artaudovská. Od té chvíle se však ve svých klíčových inscenacích spíše přiklání k variantě „totálního divadla“. Na jeho principech byly vystavěny obě adaptace lidových her Komedie o umučení (1965) a Komedie o Anešce (1966), jakož i tragédie Pravdivá historie smrti Giacoma i Lukrécie a Beatrice Cenciových (1967), pocházející z pera samotného Artauda. Dramaturgie: Evžen Sokolovský potřeboval dramaturga, který by byl něco jako jeho spřízněná duše. Po prvních pohostinských inscenacích nachází takového spolupracovníka v Bořivoji Srbovi, který do divadla přichází jako nový člen. S ním pak vytvoří téměř všechny své inscenace v Mahenově činohře. Jediný konflikt vznikl při rozdílném názoru na interpretaci inscenace Hamleta, Srba z Mahenovy činohry na krátký čas odešel. Tito dva tvůrci zejména po umělecké stránce si naprosto vyhovovali. Sokolovský se Srbou tak vytvářeli nerozlučitelný
  • 5. tvůrčí tým, počínaje výběrem textu, dlouhými debaty o koncepci inscenace, zkouškami a její premiérou konče. Srba býval od počátku nepřetržitě přítomen všem zkouškám a často přispíval i vlastními režijními nápady, pomáhal tedy Sokolovskému korigovat i výsledný tvar inscenací. Vedle Srby plnil obdobnou funkci mnohdy i Ludvík Kundera, který pořídil pro Mahenovu činohru překlady některých děl a sepsal pro Sokolovského i tři původní dramatické hry (např. Totální kuropění). S postupným příklonem k totálnímu divadlu se zkoušení stalo otázkou týmové spolupráce, jíž se osobně účastnili i např. výtvarník a hudební skladatel. Hlavní inscenační principy: Zprvu se orientovali zejména na historické hry se společenskou tématikou, mezi něž patřily inscenace např. Brechtův Zadržitelný vzestup Artura Uie (1959) a Kavkazský křídový kruh (1961), Shakespearův Julius Caesar (1960), Majakovského Mysterie-buffa (1960), ale i původní dramatická novinka Ludvíka Kundery Totální kuropění (1961) a Grossmanova dramatizace Haškova Švejka (1962). V případě Sokolovského inscenací lze vypozorovat určitou tendenci k výběru textů s výrazným hlavním hrdinou. Dále epický rámec, který je důležitý pro vystavění inscenace na principu „dvojí divadelnosti“ a také nezbytný pro pochopení širších souvislostí. K brechtovským principům se také řadí vkládání písní do inscenace, což souvisí s ojedinělými dramaturgickými zásahy. Do nich totiž patřily také přesuny částí textu na jiné místo hry, nejčastěji právě pasáže s písněmi. Nejčastější zásahy do textu představovaly škrty, což také pravděpodobně souviselo se Sokolovského až úzkostlivou snahou o to, aby délka představení nepřesáhla dvě hodiny. Po premiéře již nic neměnil, chtěl, aby inscenace „dýchala“.
  • 6. Použitá literatura: 1. HANÁKOVÁ, Klára. HANÁKOVÁ. Posedlost divadlem: Evžen Sokolovský : inscenační tvorba v Mahenově činohře v šedesátých letech 20. století. Vyd. 1. V Brně: Janáčkova akademie múzických umění, 2008, 243 s. ISBN 978-808-6928-487. 2. MACHALICKÁ, Jana. Rozporuplné příběhy: mystifikace Evžena Sokolovského. Lidové noviny. Praha: Lidové noviny, 2010. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/rozporuplne-pribehy- mystifikace-evzena-sokolovskeho-pps-/ln_kultura.asp?c=A100727_225947_ln_kultura_mpr 3. Evžen Sokolovský. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 7. 6. 2012 v 06:09 [cit. 2013-01-06]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ev%C5%BEen_Sokolovsk%C3%BD 4. Evžen Sokolovský. In: CSFD: Česko-Slovenská filmová databáze [online]. POMO Media Group s.r.o., 2001 [cit. 2013-01-06]. Dostupné z: http://www.csfd.cz/tvurce/10434-evzen- sokolovsky/ 5. Evžen Sokolovský. In: NÁRODNÍ DIVADLO BRNO [online]. QCM, 2006 [cit. 2013-01-06]. Dostupné z: http://www.ndbrno.cz/modules/theaterarchive/?h=person&a=detail&id=3427 monografie: Kniha je z celkového hlediska velmi přínosná Přehledná Čtivá Naprosto důvěryhodná Pečlivě zpracovaná článek: Jediný, který byl nějakým způsobem rychle dostupný Sice není přímo o mém tématu, ale také se ho dotýká Pojednává o Sokolovském ve větším rozsahu Není pro mě zas tak věrohodný Hraničí s bulvárem web: Bohužel málo informací (WIKIPEDIE) Musí se ověřovat Všude podobné informace, nic nového
  • 7. Zaměřeno spíše na filmovou tvůrčí činnost Přehlednost (ČSFD,NDB) Časová osa: Přehled všech inscenací, které Evžen Sokolovský inscenoval v Mahenově činohře v Brně. Seřazeny podle premiéry. Detail: Inscenace 1958-1967