2. Na přelomu 11. a 12. století dosáhla
říš seldţuckých Turků na Blízkém
východě svého vrcholu.
V průběhu 2.poloviny 12. století říš
pomalu ztrácela území,
aţ se v 1. čtvrtině 13. století rozpadla na
menší státní útvary.
*Tatar = ruské označení pro mongolské nájezdníky – tatarus = rus. peklo
3. V roce 1241 Tataři
pronikli aţ do
střední Evropy.
Dvěma proudy
pronikli do Polska
a Uher. Protáhli
rychle Moravou,
ale do Čech se
nedostali. Poté se
stáhli a vytvořili si
svůj stát v jiţním
Rusku.
4. Před sjednocením
jednotlivých kočovných kmenů se
Mongolové ţivili převáţně jako kočovní
pastevci. Spíše ojediněle se věnovali
řemeslům. Většinou bydleli jen v
jednoduchých stanech nebo tzv. jurtách.
5. Sjednotitelem mongolských
kmenů se stal náčelník kmene
z rodu Bodrdţiginů a po matce
původem Merkit:
TEMÜDŢIN
Narodil se roku 1155 v asijských stepích.
Tyto stepi byly obývány mnoha, mezi sebou neustále
válčícími, kmeny a národy, z nichţ Mongolové
rozhodně nebyli nejmocnější. Mimo Mongolů zde
byli např. Kerejté na jihozápadě a Dţurčenové na
východě , Merkité, Ojrati, Kyrgyzové a Najmané na
západě.
6. V roce 1206 byl všemi vůdci mongolských kmenů na Velkém
mongolském sněmu (tzv. Huraldaj) jmenován Čingischánem,)
a chán neboli král se stal prvním Velkým chánem všech
Mongolů (Cha-han).
Za svoje sídelní město ustanovil Karakorum (v dnešním
východním Mongolsku).
Pravděpodobně díky vnitřním sociálním problémům zahájil v
roce 1211 Čingischán mohutnou vojenskou expanzi která ve
výsledku znamenala dobytí Číny, Střední Asie, Persie a
dalších území.
Čingischánova vojska pronikla roku 1213 na pěti
místech Velkou čínskou zdí a zaútočila na říši Ťin v
severní Číně. Mongolové porazili hlavní síly nepřítele a v
roce 1215 se zmocnili dnešního Pekingu, který nechali
vyplenit.
7. Čingischán dokázal zaútočit i na Rusko a spojené síly kníţat kyjevských,
ruských a poloveckých porazil v bitvě na řece Kalce (31.05. 1223).
Slovanské vojsko v bitvě ztratilo 90% vojáků (cca. 36000).
Mezi nimi padlo 12 rodových kníţat
Tábor
Mstislava Kyjevského
Mongolské
vojsko
řeka
Kalka
9. Čingischán byl z úspěchu své "experimentální"
výpravy nadšený, ujistil se, ţe bohatý východ
Evropy je snadno porazitelný, coţ vedlo v roce
1237 k dobytí Kyjevské Rusi. Vítězná vojska
Tatarů mohla dále pokračovat na Krym a
následovně na Ukrajinu. Odtud se však z
důvodu vyčerpání a únavy vojáků záhy stáhla,
aby se mohla sjednotit s Čingischánovými
hlavními silami v severo-západní Číně.
Mongolský generál Dţebe po cestě zpět zemřel,
zatímco z Bagatury se stal válečný hrdina.
10. Tažení Mongolů do střední Evropy
započalo roku 1241
Na své cestě smetli ruská knížectví
Novgorod, Kyjev a postoupili ve dvou
proudech na severu do Polska a na jihu do
Uherska
Bitva u Legnice 9. 4. 1241
(Lehnice) ve Slezsku
U Lehnice ve Slezsku , se vojsko knížete Jindřicha II. Pobožného
střetlo s těmito nájezdníky na „Dobrém poli“. Vojska krále
Jindřicha byla poražena a 30 000 mužů i s knížetem bylo zabito.
Mongolové každému padlému uřezali ucho, které dávali do pytlů a
posílali svému chánovi Ögedejovi , jako důkaz vítězství.
11. Svému švagrovi Jindřichovi II. spěchal na pomoc s českým
vojskem o síle 10 000 muţů Václav I.
Mongolové, kteří měli zprávy od zvědů o postupu českého
krále, nechtěli dopustit spojení křesťanských armád. Proto
zanechali obléhání Vratislavi a vyjeli naproti polskému
vojsku a bitvu uspíšili.
14. Voj nájezdníků protáhl od severu Moravou, kterou
poplenil a ze Slezska tak došel do Uher, kde se obě
mongolské armády spojily.
Václavovi I. a jeho německým spojencům se koncem roku
(kdyţ zamrzlý Dunaj dovolil Tatarům přejít na druhý
břeh), podařilo zabránit postupu Tatarů vedeným
chánem Bátú k Vídni. Touto úspěšnou obranou velmi
vzrostla jeho prestiţ.
Zanedlouho potom k Bátúovi dorazili poslové se zprávou o
smrti velkého chána Ögedeje a s povoláním na
Huruldaj. Bátú musel od své invaze na západ upustit a
vydat se do Karakorumu. Po volbě nového chákána se
Mongolové o novou invazi do Evropy jiţ nepokusili.
16. ?
Poznáte krajovou cukrovinku na talíři ?
Jakou souvislost má její název s vpádem
Tatarů na Moravu?
" v roce 1241 vtrhli na Moravu Tataři a dostali se i pod Štramberk. Štramberáci tušili, že
bude zle, tak se uchýlili na bájnou horu Kotouč, kde se schovali a modlili se k Panně Marii.
Tataři si udělali ležení. V okolí byla spousta rybníků a tím, jak se Štramberáci modlili, tak
si vymodlili velký déšť a začaly potopy. Místní byli tak přičinliví, že prokopali hráze
rybníka a to tatarské ležení zaplavili. Tataři se odebrali loupit jinam. Kromě toho, že tam
nechali ten svůj lup, tak tam ležely v pytli nasolené uši, které nesli svému vladaři, aby
dokázali, kolik zabili svých nepřátel.“
Štramberské uši
