�ݺ�ߣ

Charles de Gaulle, vytvoření V. francouzské republiky, gaullismus

Argumentace

Toto téma jsem si zvolila proto, že studuji Francouzský jazyk a literaturu na
Filozofické fakultě a považuji za více než vhodné znát osobu Charlese de Gaulla, který do
historie současné Francie velmi zasáhl. Mimo to, poznatky o tomto slavném muži mohu
posléze použít při zkouškách, které mě čekají.
O Charlesovi de Gaullovi bylo již mnoho napsáno a jeho postavě jsou psány rozsáhlé
texty, proto jsem s volbou tématu byla konkrétnější a zaměřila jsem se na vytvoření
V. republiky a následné vytvoření zcela nového, v Evropě unikátního, uspořádání státu.

Anotace

Tato práce krátce popisuje život Charlese de Gaulla, významného francouzského
státníka a generála. V dalších části text čtenáře seznámí s vytvořením V. francouzské
republiky a nového uspořádání státu a vytvoření zcela nového a ojedinělého konceptu řízení
státu. V neposlední řadě také popisuje gaullismus a jeho hlavní principy a systém
francouzských stran a vládnoucích prezidentů.

Klíčová slova

Charles de Gaulle; generál; Francie; armáda; odboj; světové války; IV. republika;
V. republika; gaullismus; prezident; ústava; kohabitace

Postava Charlese de Gaulla

Charles André Joseph Marie de Gaulle se narodil v roce 1890 a zemřel v roce 1970.
Vystudoval vojenskou akademii a poté ihned nastoupil do francouzské armády. Bojoval za
Francii během 1. světové války. Byl zraněn a zajat Němci, naštěstí se mu podařilo uprchnout.
Generál Pétain mu udělil Řád čestné legie, za vojenský přínos Francii. Byl ženatý s Yvonne
Vendrouxovou, s níž měl 3 děti.
Mezi světovými válkami publikoval knihy s vojenskou tématikou. Ve svých
publikacích kritizuje taktiku francouzské armády, je pro její reformaci a motorizaci, čímž si

1

znepřátelí mnohé politiky. Když se však jeho domněnky potvrdily, byl jmenován do funkce
generála.
17. 6. 1940, tj. několik dní předtím, než Francie kapitulovala ve 2. světové válce,
emigroval Ch. de Gaulle do Londýna, kde vytvořil odbojové hnutí Svobodných Francouzů,
jejichž symbolem se stal lotrinský kříž, které bojovalo na straně Spojenců. De Gaulle také
spolupracoval s hlavním představitelem francouzského odboje na území Francie a to Jeanem
Moulinem. Za doby působení v Londýně získal velmi silné a vlivné postavení v zahraniční
politice a díky němu měla Francie posléze dobré postavení ve světě a zaručené místo v OSN.

Návrat do Francie, vznik páté republiky

Odbojářské hnutí vytvořené de Gaullem se podílelo na osvobozování Francie a
konečně 25. 8. 1944 byl Charles de Gaulle jmenován do čela prozatímní vlády. Ve funkci
však nevydržel moc dlouho, nesouhlasil s velkou mocí parlamentu a s návrhem nové
francouzské ústavy, a poté, co ve volbách v roce 1946 zvítězila Komunistická strana Francie
(PCF), odstupuje z postu předsedy vlády. Je schválena nová ústava pro IV. francouzskou
republiku, která trvá až do roku 1958. Vlády IV. republiky se vyznačují velkou nestabilitou,
často se střídajícími vládami a politickou tripartitou. Na jednu stranu, vytvoří příznivé
podmínky pro osamostatnění některých francouzských kolonií, ale mnohá špatná rozhodnutí
přivedou IV. fr. republiku k zániku.
O pokusu o puč v Alžírsku a na Korsice se konečně Charles de Gaulle dostává k moci
a 1. 6. 1958 a je mu udělena možnost vytvořit zcela novou ústavu. Této role se de Gaulle
ujímá velmi rád a 28. 9. 1958 je v referendu schválena ústava 5. republiky, jež 4. 10. 1958
nabývá platnosti. Určuje Francii jako demokratickou a sociální republiku, jejíž moc pochází
od lidu. Tímto se změnila forma vlády z parlamentní na poloprezidentskou. Vláda je
odpovědná parlamentu. Funguje zde také Ústavní rada, která dohlíží na parlament.
Velkou novinkou, jsou nové funkce pro prezidenta republiky, které mu dávají
mnohem větší moc a možnost zasahovat do politiky tím, že má možnost rozpustit Národní
shromáždění (Assemblée nationale, dolní komora parlamentu, pokud fungovalo předtím
minimálně 12 měsíců), jmenuje premiéra, a hlavně, že může svolat referendum. Prezident je
od roku 1962 (poté, co na de Gaulla byl spáchán již několikátý atentát, hlavně teroristickou
organizací působící na území Francie OAS) volen přímo občany ve dvoukolovém systému.
Další francouzskou zvláštností je pojem „kohabitace“, když prezident republiky
pochází z opačné politické strany, než předseda vlády. K této situaci došlo za vlády

2

F. Mitterranda (1981-1995, Parti socialiste), kdy jmenoval předsedou vlády J. Chiraca
(předseda vlády 1986-1988, RPR) a E. Balladoura (1993-1995, UDF), protože v Národním
shromáždění převládaly pravicové strany. Naopak to pak bylo za vlády J. Chiraca
(1995-2007, RPR), kdy jmenoval za předsedu vlády socialistu L. Jospina (1997-2002).
Charles de Gaulle odstupuje z pozice prezidenta po referendu v roce 1969, čímž se
vzdává moci a dává tím najevo svůj postoj k demokracii. Po něm nastupuje jeho přívrženec
Georges Pompidou (1969-1974) a po něm Valéry Giscard d´Estaing (centralista,
vládl 1974-1981). Následují již zmiňovaní François Mitterrand, Jacques Chirac, Nikolas
Sarkozy (2007-2012, UMP) a od května minulého opět levicový prezident François Hollande.

Názory Ch. de Gaulla, ideologie gaullismu

Ch. de Gaulle se snaží prosadit své názory na uspořádání francouzské politiky již
během schvalování nové ústavy IV. republiky, v projevu v Bayeux (16. 6. 1946).
Hlavními body této ideologie je nestranickost nejvyššího představitele státu, jež je
volený obyvateli, nikoli pouze parlamentem, tedy dát větší moc prezidentovi republiky a
menší moc státním institucím (vláda lidu, lidem, pro lid). V pozdějších letech se Charles de
Gaulle setkával s velkou kritikou, a to i ze strany gaullistů, hlavně v otázkách zahraniční
politiky. Velmi kontroverzní je jeho odmítnutí o přístupu Velké Británie do EHS v roce 1964
(souhlas dal až prezident Pompidou v roce 1974), nebo stáhnutí francouzských jednotek
z NATO.
14. 4. 1947 de Gaulle zakládá novou politickou stranu s názvem Sdružení
francouzského lidu (RPF – Rassemblement de peuple français), která se objevuje v dalších
letech jen zřídkakdy, de Gaulle se stahuje do pozadí a vyčkává na vhodnou chvíli, kdy bude
moci převzít moc ve státě.
Strana RPF prochází za dobu své existence mnoha změnami a její pokračovatelé
změní název strany hned několikrát. UNR se změní na UDR, tato strana poté na RPF avšak
ideologie gaullismu zůstává více méně stejná. Poslední změna gaullistické strany, působící
dosud, proběhla v roce 2002 a to na UMP (Union pour un mouvement populaire).

3

Použitá literatura:

SYRUČEK, Milan. Dědictví generála. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1975, 368 s. + 24 s.
obrazové přílohy. Edice: ARCHIV, svazek 14.
• uznávaný novinář a autor
• kniha se podrobně zabývá problematikou
• součást doporučené literatury
• dobrá organizace poznatků, strukturované, obsahuje i chronologický postup událostí
• doplněno autentickými obrázky

JAUME, Lucien. Le gaullisme et la crise de l'Etat. Modern & Contemporary France [online].
Velká Británie: [Routhledge], 2000, roč. 8, vyd. 1., p7-18, 12p. cit. [2013-01-03].
ISSN 09639489.
Dostupné z: http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=c35ecfc5-7d38-4808-
a44a-7014121fec02%40sessionmgr12&vid=10&hid=8
• uznávaný autor
• článek se nejvíce shoduje s mým tématem
• článek vydává odborné nakladatelství
• je provedena revize textu
• na začátku je resumé textu

FENBY, Jonathan. PROJECT SYNDICATE: A world of ideas. De Gaulle at the Barricades
[online]. 12 July 2010 [vid. 13-01-02]. Dostupné z: http://www.project-
syndicate.org/commentary/de-gaulle-at-the-barricades
• uveden autor článku
• autor je uznávaný publicista
• zabýval se touto tématikou
• důvěryhodný internetový portál
• článek je přeložen z angličtiny do dalších 7 jazyků

5

�ݺ�ߣ

Závěrečný úkol KPI

Recommended

More Related Content

Viewers also liked (7)

Závěrečný úkol KPI